Jdi na obsah Jdi na menu

Gymnocalycium friedrichii - fakta dávno zavátá časem

7. 3. 2018

 

Gymnocalycium friedrichii – fakta dávno zavátá časem, která by neměla upadnout v zapomnění

 

            G. friedrichii patří spolu s G. mihanovichii k jedněm z nejoblíbenějších a často pěstovaných kaktusů vůbec, ačkoliv se někteří sběratelé gymnokalyciím z podrodu Muscosemineum pro citlivost kořenů na chlad a tvrdou vodu jejich pěstování poněkud vyhýbají. Velmi populární jsou především v asijských zemích jejich bezchlorofylové a variegátní kultivary označované jako Hibotan a Nishiki a kde také velice rychle vznikají kristátní formy i u nálezů novějšího data, mezi které rozhodně patří sběr nádherných mnohožeberných, jednotrnných a bělokvětých rostlin Dr. Ludwiga Berchta nedaleko Agua Dulce v severní Paraguayi (LB 2178) a sběr podobných rostlin s nižším počtem žeber, nejúspěšnějšího lovce těchto pokladů v historii, Volkera Schädlicha (VoS 01-14a). Tyto rostliny odpovídají velice přesně Ing. Františkem Pažoutem nedostatečně popsané var. angustostriatum, popis doplnil v nedávné době Ivan Milt. Volker Schädlich je však toho názoru, že G. friedrichii žádné variety nemá, pouze jedinou subspecii a tou je stenopleurum ze Cerro Leon. Mým dnešním cílem ale není zabývat se otázkou systematiky, nýbrž lehká reminiscence do nesmírně zajímavé a dnes málo známé historie druhu.

            Rostliny z okruhu G. mihanovichii – friedrichii mi učarovaly již v mládí, dlouhá léta se jim intenzivně věnuji a dnes považuji za seriózní se podělit se čtenáři našeho časopisu o něco z toho, co jsem se za tu dobu dozvěděl. V minulosti, zvláště v letech předrevolučních i krátce poté, bylo poměrně obtížné získat kvalitní rostlinný materiál se zaručeným původem. Se značným úsilím jsem léta pátral v řadě sbírek a objednával z katalogů tuzemských i zahraničních. Ve většině případů se však vyskytovaly rostliny prokřížené nejčastěji s G. mihanovichii a G. anisitsii, se zcela neodpovídajícím vzhledem anebo další se zkomolenými jmény, či opatřené polními a sbírkovými čísly patřícími kaktusům z jiných rodů. Měl jsem však při svém téměř pažoutovském nadšení (shodou okolností se můj zájem o kaktusy projevil ve stejném roce, kdy Ing. Pažout zemřel) v několika případech štěstí a během třech desetiletí se mi podařilo nalézt a získat vytoužené rostliny v tuzemských sbírkách, z nichž některé již dnes neexistují. Chci vzpomenout na přátele, kteří dokázali potěšit mé kaktusářské srdce nejvíc. Již v 80. letech to byl Slávek Kleňha ze Soběslavi, Milek Zubr z Vyškova, v 90. letech Ing. Milan Smutný z Pardubic, Ing. Jiří Horyna z Liberce, Ing. Jiří Horal z Turnova, př. Tomek z Lužce, velcí „musconadšenci“Mgr. Marek Grepl z Třebčína a Ivan Milt z Nasobůrek, naposledy pak Otmar a Jiří Kokorovi ze Sázavy u Lanškrouna a Ing. Libor Mejstřík z Hradce Králové. Zejména rostliny od Milana Smutného pro mě mají dodnes zvláštní neopakovatelné kouzlo a obrovskou historickou cenu. Milan byl totiž před lety ve spojení s Ing. Františkem Pažoutem, kterému se jako jedinému v republice podařilo získat a rozmnožit původní Fričovy sběry G. mihanovichii z lokality vzdálené 100 km severně od Puerto Casado v Paraguayi (tzn. cca 5 km severně od Bahia Negra), jeho var.stenogonum od Toro Alarachi v severní Argentině a předně G. friedrichii, pocházející od Prof. Ericha Werdermanna, jemuž je k botanickému zhodnocení zaslal přímo nálezce - samotný Adolfo Maria Friedrich, vědom si výjimečnosti svého nálezu.

            Zvláštní uznání patří skvělému příteli Volkerovi Schädlichovi ze Sprembergu v SRN, díky jehož oblibě rostlin uvedeného podrodu a neustávajícímu pátrání po těchto přírodních unikátech na území bájného Gran Chaca, kde kromě řady nových a dosud nepopsaných druhů, nalezl desítky lokalit, kde se dosud oba druhy vyskytují, na několika málo místech dokonce společně, aniž by byli zaznamenáni mezidruhoví kříženci. Kromě nálezu nejpůvodnější Fričovy lokality G. mihanovichii v pobřežních lesích u Puerto Casado (VoS 16-2129) jde o nález G. friedrichii severovýchodně od Lagerenza (VoS 06-266), který použil ke stanovení neotypu druhu v elektronickém periodiku Schütziana, Volume 7, Issue 3, 2016.

            Je všeobecně známo, že místo prvního Friedrichova sběru nebylo nikdy znovu nalezeno ani jím samotným a je dodnes opředeno pavučinou tajemna, ale i zmatků v údajích publikovaných v dobové literatuře, jejichž původcem byla především nestálá a posouvající se státní hranice, kopírující postup paraguayské armády na tehdejším bolivijském území ve válce o Chaco, ve které působil v letech 1932 – 1935 jako válečný zpravodaj a fotoreportéra které opětovně (tehdy již podvanácté) navštívil v roce 1964 na popud a společně s Güntherem Moserem z rakouského Kufsteinu, při neúspěšném pokusu o znovunalezení původní lokality tohoto skvostu v rostlinné říši. Setkání s Friedrichem a návštěva Paraguaye na Mosera tehdy zapůsobilo tak silně, že o tom napsal knihu s názvem Kakteen a podtitulem Adolfo Maria Friedrich und sein schönes Paraguay, která je i po letech znamenitým čtením pro všechny milovníky gymnokalycií a cestovatele. Krátce po skončení války o Chaco se v roce 1935 objevily informace o nálezu novinky označované jako „černý mihanovič s červeným květem“ v souvislosti s rozprodejem Friedrichových sběrů Harry Blossfeldem a Oreste Marsonerem. Zajímavostí, kterou nesmím pominout, je také to, že již A. V. Frič věděl dlouho před Friedrichovým nálezem od indiánů, mezi kterými pobýval, o existenci tzv. červenokvětého mihanoviče, nikdy se mu jej však nepodařilo nalézt.

            Přirozeně jsem při kompletování sbírky současně shromažďoval maximum dostupné literatury, abych ukojil hlad po informacích. A jejich zpracování bylo a je činností vskutku téměř detektivní, výsledky by vydaly na samostatný speciál našeho časopisu a přesto bychom nenašli odpovědi na všechny otázky. A byl to právě Volker Schädlich, který podnítil mou píli k ještě většímu úsilí. Stalo se tak při jeho návštěvě v mé sbírce. S hrdostí jsem mu ukazoval své letité a právě kvetoucí, nádherně sytě vybarvené G. friedrichii se jmenovkou Prof. Werdermann, jeho reakce mě ale poněkud překvapila a současně znejistěla, neboť se ptal, jestli mám také rostliny se světlými květy, které se vyskytují u drtivé většiny rostlin na jím nalezených lokalitách – sytě růžové jsou dle jeho názoru výsledkem selekce! Selekce?! Ve všech běžně dostupných pramenech je přece vždy uvedena sytě růžová barva květu jako znak nejmarkantnější a tuto skutečnost potvrzují i barevné fotografie v literatuře a periodikách, včetně té úplně první z roku 1936 uveřejněné v Blühende Kakteen und andere Sukkulenten Pflanzen, 4. Band, 1936/37, Tafel 113, Mappe 29. Jen pro zajímavost doplňuji, že na fotografii je vpravo vyobrazeno G. mihanovichii sbírané v roce 1934 u Bahia Negra v severní Paraguayi, tedy v místech druhého Fričova nálezu, a které bylo rozšířeno do našich sbírek prostřednictvím firmy de Laet, jíž Frič zaslal 15 importovaných rostlin.

            Všichni přece známe „typické“ G. friedrichii jako převážně solitérní rostlinu s 8 až 9 velmi ostrými žebry, výrazně zbarvenou zrnitou lesklou epidermis, kontrastním světlým pruhováním a samozřejmě s intenzivně růžovou barvou květu! Nedalo mi to, oprášil jsem výsledky svého pátrání a opatřil další historické podklady z pera samotného A. M. Friedricha. Poněkud jsem se zapotil s překlady a nakonec musel dát Volkerovi za pravdu a dnes jsem mu za to vděčný, protože tato zkušenost přispěla k rozšíření rozsahu mých znalostí. Skutečnost se totiž diametrálně liší od běžně akceptovaného názoru na vzhled „pravého“ G. friedrichii. Došlo mi, že k tomu přispěl nejvýraznějším dílem Prof. Werdermann jakožto autor popisu, jenž byl velice stručný (v latinské diagnóze uvádí doslova „floribus saturate roseis“ v překladu tedy „květy sytě růžové“) a nepostihoval tak celou barevnou škálu. Sám jej považoval za pouhou varietu G. mihanovichii a omezil se jen na popis nejmarkantnějších rozdílů. To samo o sobě bylo pro Friedricha velkým zklamáním, neboť jej od počátku považoval za samostatný druh.  Ing. Pažout se to v roce 1964 pokusil napravit, jeho kombinace byla zpochybněna pro neúplnost a uznávána je až ta z roku 1978 provedená Dr. Bohumilem Schützem. Prof. Werdermannovi to však nemůžeme vyčítat, popis provedl podle omezeného počtu rostlin, které měl k dispozici, přestože jich Friedrich nasbíral na území dlouhém pouze 1 – 1,5 km několik set kusů, z nichž však většina skončila beze stopy v USA a jiné údaje mu nebyly v době popisu známy. Ty byly publikovány jinými autory až později, původní popis však zůstal do dnešních dnů beze změn. Pěstitelé tak mohli zcela oprávněně nabýt dojmu, že rostliny s jinou barvou květu než sytě růžovou, mezi „čisté“ G. friedrichii prostě nepatří.

            Dovolím si tedy v zájmu objektivity původní popis poněkud rozšířit o údaje uvedené Friedrichem a o výsledky pozorování zveřejněné Ing. Pažoutem, jež získal při pozorování rostlin vypěstovaných z Friedrichova sběru importních semen v první polovině roku 1935. Než tak učiním, musím ještě zdůraznit jeden velmi důležitý historický fakt. Některé popisy a informace publikované Ing. Pažoutem jsou terčem zpochybňování našich i zahraničních autorů pro jejich nedokonalost a pro neověřitelný původ některých rostlin. Jako „pádný argument“ je často použito společné pěstování Friedrichem nasbíraných rostlin na jeho zahrádce v Asunciónu, kde údajně mohlo dojít k mezidruhové hybridizaci. Tuto hypotézu však nelze uplatnit na semena nasbíraná jím osobně při návštěvě lokality a následně prodaná O. Marsonerovi a H. Blossfeldovi, která u nás vypěstoval Ing. Ryšánek a výsevy po těžkém úrazu předal do Brna Zdeňku Fleischerovi. Friedrich ve svých poutavých popisech cest velmi podrobně uvádí na čí popud, jaké druhy a jaké množství semen v přírodě nasbíral a jaký byl jejich další osud. Ing. Pažoutem pozorované rostliny typického G. friedrichii pocházely tedy nepochybně z tohoto  jediného sběru na původní a rozlohou velmi malé, téměř endemitní, lokalitě a o to zajímavější je, jak značné variability (Pažout používal termín „neustálenost“) zde rostliny dosahovaly!

            A. M. Friedrich k tomu při různých příležitostech, především v časopisu Möllers Deutsche Gärtner-Zeitung a později i v soukromé korespondenci uvedl: „variabilita ve stavbě květu velmi výrazná, i barva květů je odlišná - od bledě růžové až po sytě růžovou, barva těla je načervenale fialová až karmínová, stejně jako G. mihanovichii pruhované zeleně až hnědě, žebra ostrá, epidermis hrubě zrnitá“ a jindy napsal: „květ růžový, úplně otevřený, největší exempláře mají průměr 5 - 6 cm a výšku 5 cm, výskyt v blízkosti řeky Parapiti, západně od Bahia Negra, ale z tohoto přístavu několik set kilometrů do vnitrozemí“ (pozn. autora: tato vzdálenost činí 320 km po dnešních cestách). Také uváděl údaj „770 km (měřeno po cestách)“, tato vzdálenost však nejspíš odpovídá cestě z Puerto Casado po Ruta Transchaco až na záhadné místo Laguna Redonda, což lze přeložit jako Kulatá Laguna, na území Bolívie, jak je zaneseno jen v některých ručně kreslených dobových mapách.

            Publikované výsledky pozorování výsevů Ing. Pažoutem: „z původního, v Chacu sbíraného semene klíčila celá řada forem, potomstvo ukazovalo neustálenost, různé formy od téměř černé pokožky, téměř bez pruhování a s černými trny až po žlutozelené jedince s jasně zelenými pruhy, formy se 6 širokými žebry, řídce a široce pruhovanými až po 12 i více žebry s přibývajícím věkem, tmavofialová až hnědá těla s hustě stěsnaným, úzkým a výrazným pruhováním, trny od 1 až po svazky, délka od několika mm až po 2 cm, barva květu nejčastěji jasně růžová, která obsahuje všechny stupně od temně karmínově růžové přes jemně růžovou až po téměř bílou, čistě bílá se vyskytla velmi vzácně, uvedené vlastnosti jsou v potomstvu nestálé“.

Rozšířený popis G. friedrichii dle dobových údajů (Friedrich a Pažout) s poznámkami autora:

stonek: max. 6 cm v průměru při výšce 5 – 8 cm (pozn.: dnes víme, že může dosahovat 15 a více cm),

žebra: 6 – 12 i více s přibývajícím věkem, nejčastěji 8, úzká a ostrá, u mnohožeberných rostlin až lamelovitá, většinou jasně pruhovaná, ale existují i rostliny s pruhováním téměř neznatelným,

epidermis: hrubě zrnitá, tzv. „mločí“, velmi variabilní ve zbarvení od téměř černé beze stop po příčném pruhování přes tmavofialovou, hnědou, načervenale fialovou, karmínovou až po žlutozelenou; většinou zeleně až hnědě výrazně pruhovaná, šířka pruhování variabilní – rostliny s menším počtem žeber mají většinou širší a řidší pruhování, rostliny s vysokým počtem žeber a tmavě zbarvené naopak velmi výrazné, úzké a hustě stěsnané,(pozn.: barva epidermis je vždy závislá na množství slunečního záření a výrazně se mění např. umístěním v přistínění, sytých barevných odstínů dosahuje při maximálním osvitu, výjimkou jsou světle zelené rostliny, které si tuto barvu zachovávají a vybarvují se i na plném slunci jen neznatelně a o to jsou náchylnější k připálení; nikde jsem však nenašel zmínku o výrazném tečkování některých rostlin),

trny a areoly: většinou jen okrajové, velmi variabilní, se všemi přechody od jediného středního snadno opadavého trnu až po celé svazky okrajových trnů, délka od několikamilimetrových téměř štětinovitých až po 2 cm dlouhé okrajové trny, které jsou silné a píchavé, barvy od téměř černé u tmavých rostlin až po jasně žlutou u žlutozelených rostlin, někdy s černou špičkou, areoly u mnohožeberných jedinců seřazeny do téměř souvislých pásů,

květ: úplně otevřený, variabilní ve stavbě i barvě, od sytě růžové (temně karmínové) přes všechny stupně růžové, jemně růžovou (nejčastěji jasně růžovou) až po téměř bílou, velmi vzácně se vyskytuje květ čistě bílý (pozn.: sytost barvy květu může u jedné rostliny v průběhu vegetačního období mírně kolísat a existují také rostliny s okvětními plátky u báze sytě zbarvenými a směrem ke špičce zřetelně blednoucími),

prašníky: vždy tmavé (pozn.: nezaměňovat se žlutou barvou pylu),

výskyt: dle dopisu A. M. Friedricha G. Moserovi v roce 1963 - v blízkosti řeky Parapiti, západně od Bahia Negra, ale z tohoto přístavu cca 700 km vzdušnou čarou do vnitrozemí (pozn.: tento údaj samozřejmě neodpovídá, to už jsme daleko a vysoko v bolivijských horách, přibližně na úrovni, kde se nalézá Tarija).

            Povšimněme si nesmírně zajímavých údajů o existenci 12ti a vícežeberných rostlin (právě takové se dnes nacházejí v nejzápadnější, od ostatních oddělené populaci na území Bolívie a tyto pracovně označuji jako var. multicostatum), o rostlinách téměř černých s černými trny a naopak o zelených se světlými trny, zeleném a dokonce hnědém pruhování a také o vzácných čistě bělokvětých jedincích (nezaměňovat s robustní var. moserianum, kde se zase naopak vzácněji objevují rostliny se světle růžovým květem, která byla nalezena taktéž Friedrichem, ale až o 30 let později u vojenské stanice Teniente Agripino Enciso v Paraguayi). I takové rostliny jsem při návštěvách sbírek nacházel a většinu z nich se mi podařilo shromáždit a udržet ve sbírce. Ač nerad, musím objektivně konstatovat, že k selekci původních rostlin skutečně docházelo a kritéria byla jako vždy estetická, tedy co nejvybarvenější stonek, co nejkontrastnější světlé pruhování a samozřejmě co nejsytěji růžový květ. V řadě sbírek najdeme zcela zřetelné linie se zřejmou charakteristikou, dobře odlišitelnou od rostlin v jiných sbírkách, v rámci kterých došlo k zániku původní rozsáhlé variability. Ing. Pažout už v roce 1951 uvedl, že vznikla celkem uniformní generace s vyrovnanými středními znaky.

            Velmi často je G. friedrichii pěstováno pod označením některé z Pažoutových variet (angustostriatum, ryšánekianum, albiflorum, fleischerianum a melocactiforme), ačkoliv rostliny ani zdaleka vzhledem neodpovídají popisu. To mě vedlo k tomu, že jsem tyto linie opatřil vlastními sbírkovými čísly s akronymem PT, který používám především pro mexické sběry a experimenty s křížením astrofyt a jejich kultivarů. Dovolím si nyní jednu poněkud kacířskou myšlenku – pokud bychom chtěli zrekonstruovat variabilitu původních rostlin, nezbylo by než shromáždit dostatek klasických (v nabídce současných velkopěstíren můžeme také najít čisté rostliny, ale ty mohou pocházet z pozdějších sběrů z jiných lokalit) a hybridizací nedotčených rostlin z nejrůznějších zdrojů a tyto vzájemně sprašovat. Stojí to za pokus?

            Ve fotografické dokumentaci k článku jsem cíleně vybral rostliny stojící na okrajích variační šíře druhu. Zcela záměrně dnes píši pouze o typickém G. friedrichii a neuvádím další údaje o jeho varietách ani o poslední revizi druhu, provedené Volkerem Schädlichem v uvedeném vydání časopisu Schütziana, neboť je to téma pro jednotlivé vydání našeho periodika příliš rozsáhlé. Obsah mého pojednání mě dovedl k závěrečné myšlence, jejíž podstata spočívá v tom, jak velmi užitečné je nepodléhat zažitým a stereotypním názorům, ale občas se vrátit k historickým pramenům.

Pod čarou: Mohu vás poněkud uklidnit, mám i G. friedrichii pocházející od Prof. Werdermanna s velmi světlými květy, takže to s jejich selekcí nebude tak zlé. Jen v době Volkerovy návštěvy zrovna žádné nekvetlo. A po dobu více než 30 let, co tyto rostliny pěstuji, se mi také nikdy nestalo, že by došlo k samovolné hybridizaci s jiným druhem, mají totiž bliznu ukrytou hluboko pod prašníky. Spíše naopak, plánované sprašování se ne vždy podaří.

 

                                                                                                          Ing. Pavel Tůma