Jdi na obsah Jdi na menu

Gymnocalycium friedrichii - fakta dávno zavátá časem

7. 3. 2018

 

Gymnocalycium friedrichii – fakta dávno zavátá časem, která by neměla upadnout v zapomnění (časopis Kaktusy č. 3/2018)

 

            G. friedrichii patří spolu s G. mihanovichii k jedněm z nejoblíbenějších a často pěstovaných kaktusů vůbec, ačkoliv se někteří sběratelé gymnokalycií rostlinám z podrodu Muscosemineum pro citlivost jejich kořenů na chlad a tvrdou vodu jejich pěstování poněkud vyhýbají. Velmi populární jsou jejich bezchlorofylové a variegátní kultivary především v asijských zemích, označované jako Hibotan a Nishiki. Zde také velice rychle vznikají i kristátní formy u nálezů novějšího data. Mezi ně  patří sběry nádherných mnohožeberných, jednotrnných a bělokvětých rostlin Dr. Ludwiga Berchta od  Agua Dulce v severní Paraguayi (LB 2178) a sběr podobných rostlin avšak s nižším počtem žeber,nejúspěšnějšího lovce těchto pokladů v historii,Volkera Schädlicha (VoS 01-14a).Oba uvedené nálezy odpovídají velice přesně Ing. Františkem Pažoutem nedostatečně popsané var. angustostriatum. Popis doplnil v nedávné době Ivan Milt. Volker Schädlich je však toho názoru, že G. friedrichii žádné variety nemá, pouze jedinou subspecii a tou je stenopleurum ze Cerro Leon. Mým dnešním cílem ale není zabývat se otázkou systematiky, nýbrž lehká reminiscence do nesmírně zajímavé a dnes málo známé historie druhu.

            Rostliny z okruhu G. mihanovichii – friedrichii mi učarovaly již v mládí, dlouhá léta se jim intenzivně věnuji a dnes považuji za seriózní podělit se se čtenáři našeho časopisu o něco z toho, co jsem se za tu dobu dozvěděl. V minulosti, zvláště v letech předrevolučních, bylo poměrně obtížné získat kvalitní rostlinný materiál se zaručeným původem. Se značným úsilím jsem léta pátral v řadě sbírek a objednával z katalogů tuzemských i zahraničních. Ve většině případů se však vyskytovaly rostliny prokřížené, nejčastěji s G. mihanovichii a G.anisitsii, se zcela neodpovídajícím vzhledem, se zkomolenými jmény, či opatřené polními a sbírkovými čísly patřícími jiným rodům. Měl jsem však při svém téměř pažoutovském nadšení v několika případech štěstí a během třech desetiletí se mi podařilo nalézt a získat vytoužené rostliny v tuzemských sbírkách, z nichž některé již dnes neexistují. Chci vzpomenout na přátele, kteří dokázali potěšit mé kaktusářské srdce nejvíce. V 80. letech to byl Slávek Kleňha ze Soběslavi a Milek Zubr z Vyškova, v 90. letech Ing. Milan Smutný z Pardubic, Ing. Jiří Horyna z Liberce, Ing. Jiří Horal z Turnova, př. Tomek z Lužce, později „musconadšenci“Mgr. Marek Grepl z Třebčína a Ivan Milt z Nasobůrek,naposledy pak Otmar a Jiří Kokorovi ze Sázavy u Lanškrouna a Ing. Libor Mejstřík z Hradce Králové. Zejména rostliny od Ing. Smutného pro mě mají dodnes zvláštní neopakovatelné kouzlo a obrovskou historickou cenu. Milan byl před lety ve spojení s Ing. Františkem Pažoutem, kterému se jako jedinému v republice podařilo získat původní G. friedrichii prostřednictvím Prof. Ericha Werdermanna, jemuž je k botanickému zhodnocení zaslal samotný nálezce Adolfo Maria Friedrich, vědom si výjimečnosti svého nálezu. A také získal G. mihanovichii z druhého Fričova sběru z lokality 100 km severně od Puerto Casado, tedy cca 5 km severně od Bahia Negra v Paraguayi a jeho var.stenogonum od Toro Alarachi v severní Argentině.

            Zvláštní uznání pak patří Volkeru Schädlichovi ze Sprembergu v SRN. Díky jeho oblibě rostlin uvedeného podrodu a neustávajícímu pátrání po těchto přírodních unikátech na území bájného Gran Chaca, kde nalezl řadu nových a dosud nepopsaných druhů. Taktéž našel desítky lokalit, kde se dosud G. mihanovichii a G. friedrichii vyskytují, na několika málo místech dokonce společně, aniž by byli zaznamenáni mezidruhoví kříženci. Kromě nálezu nejpůvodnější Fričovy lokality G. mihanovichii v pobřežních lesích u Puerto Casado (VoS 16-2129) jde o nález G. friedrichii severovýchodně od Lagerenzy (VoS 06-266), který použil ke stanovení neotypu druhu v elektronickém periodiku Schütziana, Volume 7, Issue 3, 2016.

            Je všeobecně dobře známo, že místo prvního Friedrichova sběru nebylo nikdy znovu nalezeno, ani jím samotným a je dodnes opředeno pavučinou tajemna a zmatků v údajích publikovaných v dobové literatuře, jejichž původcem byla především nestálá a posouvající se státní hranice, kopírující postup paraguayské armády na tehdejším bolivijském území ve válce o Chaco. V ní působil v letech 1932 – 1935 jako válečný zpravodaj a fotoreportér, a které znovu (tehdy již podvanácté) navštívil v roce 1964 na popud a společně s Güntherem Moserem z rakouského Kufsteinu při neúspěšném pokusu o znovunalezení původní lokality tohoto skvostu v rostlinné říši. Setkání s Friedrichem a návštěva Paraguaye na Mosera tehdy zapůsobilo tak silně, že o tom napsal knihu s názvem Kakteen a podtitulem Adolfo Maria Friedrich und sein schönes Paraguay. Kniha je i po letech znamenitým čtením pro všechny milovníky gymnokalycií a cestovatele. Krátce po skončení války o Chaco se v roce 1935 objevily informace o nálezu novinky označované jako „černý mihanovič s červeným květem“ v souvislosti s rozprodejem Friedrichových sběrů Harry Blossfeldem a Oreste Marsonerem. Zajímavostí, kterou nesmím opomenout je,že již A. V. Frič věděl dlouho před Friedrichovým nálezem od indiánů, mezi kterými pobýval, o existenci tzv. červenokvětého mihanoviče. Nikdy se mu jej však nepodařilo nalézt.

            Přirozeně jsem při kompletování sbírky současně shromažďoval maximum dostupné literatury, abych ukojil hlad po informacích. A jejich zpracování bylo a je činností vskutku téměř detektivní. Výsledky by vydaly na samostatný speciál našeho časopisu a přesto bychom nenašli odpovědi na všechny otázky. A byl to právě Volker Schädlich, který podnítil mou píli k ještě většímu úsilí. Stalo se tak při jeho návštěvě v mé sbírce. S hrdostí jsem mu ukazoval své letité a právě kvetoucí, nádherně sytě vybarvené G. friedrichii se jmenovkou Prof. Werdermann, očekávaje uznání. Jeho reakce mě ale poněkud překvapila a současně znejistěla, neboť se ptal, jestli mám také rostliny se světle růžovými květy, které se vyskytují u drtivé většiny rostlin na jím nalezených lokalitách. Sytě růžové jsou dle jeho názoru výsledkem selekce! Jakápak selekce?! Ve všech běžně dostupných pramenech je přece vždy uvedena sytě růžová barva květu jako znak nejmarkantnější a tuto skutečnost potvrzují i barevné fotografie v literatuře a periodikách, včetně té úplně první z roku 1936 uveřejněné v Blühende Kakteen und andere Sukkulenten Pflanzen, 4. Band, 1936/37, Tafel 113, Mappe 29.Jen pro zajímavost doplňuji, že na fotografii je vpravo zachyceno G. mihanovichii sbírané v roce 1934 u Bahia Negra v severní Paraguayi. To bylo již dříve rozšířeno do našich sbírek prostřednictvím firmy de Laet, jíž Frič po roce 1903 zaslal 15 importovaných rostlin.

            Všichni přece známe „typické“G. friedrichii jako převážně solitérní rostlinu s 8 až 9 velmi ostrými žebry, výrazně zbarvenou zrnitou a lesklou epidermis, kontrastním světlým pruhováním a samozřejmě s intenzivně růžovou barvou květu! Nedalo mi to, oprášil jsem výsledky svého pátrání a opatřil další historické podklady z pera samotného A. M. Friedricha. Poněkud jsem se zapotil s překlady a nakonec musel dát Volkerovi za pravdu a dnes jsem mu za to vděčný, protože tato zkušenost přispěla k rozšíření rozsahu mých znalostí. Skutečnost se totiž diametrálně liší od běžně akceptovaného názoru na vzhled „pravého“ G. friedrichii. Došlo mi, že k tomu přispěl nejvýraznějším dílem Prof. Werdermann jakožto autor popisu. Ten byl velice stručný, v latinské diagnóze uvádí doslova jen„floribus saturate roseis“ tedy „květy sytě růžové“ a nepostihoval zdaleka celou barevnou škálu květů. Sám G. friedrichii považoval jen za pouhou varietu G. mihanovichii a omezil se pouze na popis nejvýraznějších rozdílů. To samo o sobě bylo pro Friedricha velkým zklamáním, neboť je od počátku považoval za samostatný druh.  Ing. Pažout se to v roce 1964 pokusil napravit a povýšit G. friedrichii na samostatný druh. Tato kombinace však byla zpochybňována pro neúplnost a uznávána je až ta z roku 1978 provedená Dr. Bohumilem Schützem. Prof. Werdermannovi to však nemůžeme vyčítat, popis provedl podle omezeného počtu rostlin, které měl k dispozici, přestože jich Friedrich nasbíral na území dlouhém pouze1 – 1,5 km několik set kusů. Většina jich skončila beze stopy v USA a jiné údaje mu nebyly v době popisu známy. Ty byly publikovány Friedrichem a Ing. Pažoutem až o několik let později. Původní popis však zůstal do dnešních dnů beze změn. Pěstitelé neznalí dalších údajů tak museli zcela oprávněně nabýt dojmu, že rostliny s jinou barvou květu než sytě růžovou mezi „čisté“ G. friedrichii prostě nepatří.

            Dovolím si tedy v zájmu objektivity původní popis doplnit o údaje uvedené Friedrichem a o výsledky pozorování zveřejněné Ing. Pažoutem, jež získal při pozorování rostlin vypěstovaných u nás z původního Friedrichova sběru importních semen, ke kterému došlo současně se sběrem rostlin v první polovině roku 1935. Než tak učiním, musím ještě zdůraznit jeden velmi důležitý historický fakt. Některé popisy a informace publikované Ing. Pažoutem jsou terčem zpochybňování našich i zahraničních autorů pro jejich nedokonalost a pro neověřitelný původ rostlin. Jako „pádný argument“ je často použito společné pěstování Friedrichem nasbíraných rostlin na jeho zahrádce v Asunciónu, kde údajně mohlo dojít k mezidruhové hybridizaci. Tuto hypotézu však nelze uplatnit na semena nasbíraná jím osobně při návštěvě lokality a následně prodaná O. Marsonerovi a H. Blossfeldovi. Friedrich ve svých poutavých popisech cest velmi podrobně uvádí na čí popud, jaké druhy a jaké množství semen v přírodě nasbíral a jaký byl jejich další osud. Odtud se dostala až k Ing. Ryšánkovi, který výsevy po těžkém úrazu předal do Brna Zdeňku Fleischerovi. Ing. Pažoutem pozorované rostliny typického G. friedrichii ve sbírce Z. Fleischera pocházely tedy nepochybně z tohoto jediného sběru na původní a rozlohou téměř endemitní lokalitě.

            O to zajímavější je jak značné variability zde rostliny dosahovaly! Friedrich k tomu při různých příležitostech, především v článcích v časopisu Möllers Deutsche Gärtner-Zeitung a později i v soukromé korespondencis Moserem uvedl: „variabilita ve stavbě květu velmi výrazná, i barva květů je odlišná - od bledě růžové až po sytě růžovou, barva těla je načervenale fialová až karmínová, stejně jako G. mihanovichii pruhované zeleně až hnědě, žebra ostrá, epidermis hrubě zrnitá“. Jindy napsal: „květ růžový, úplně otevřený, největší exempláře mají průměr 5 - 6 cm a výšku 5 cm,výskyt v blízkosti řeky Parapiti, západně od Bahia Negra, ale z tohoto přístavu několik set kilometrů do vnitrozemí“ (pozn. autora: tato vzdálenost činí 320 km po dnešních cestách). Také uváděl údaj„770 km (měřeno po cestách)“, tato vzdálenost však nejspíš odpovídá cestě z Puerto Casado až na údajné místo výskytu zvaného Laguna Redonda, což lze přeložit jako Kulatá Laguna, na západě Bolívie, jenž je zaneseno jen v některých ručně kreslených dobových mapách.

            Publikované výsledky pozorování výsevů Ing. Pažoutem: „z původního, v Chacu sbíraného semene klíčila celá řada forem, potomstvo ukazovalo neustálenost, různé formy od téměř černé pokožky, téměř bez pruhování a s černými trny až po žlutozelené jedince s jasně zelenými pruhy, formy se 6 širokými žebry, řídce a široce pruhovanými až po 12 i více žebry s přibývajícím věkem, tmavofialová až hnědá těla s hustě stěsnaným, úzkým a výrazným pruhováním, trny od 1 až po svazky, délka od několika mm až po 2 cm, barva květu nejčastěji jasně růžová, která obsahuje všechny stupně od temně karmínově růžové přes jemně růžovou až po téměř bílou, čistě bílá se vyskytla velmi vzácně, uvedené vlastnosti jsou v potomstvu nestálé“.

Rozšířený popis G. friedrichii dle dobových údajů (Friedrich a Pažout) s poznámkami autora:

stonek: max. 6 cm v průměru při výšce 5 - 10 cm (pozn.: dnes víme, že může dosahovat 15 a více cm),

žebra: 6 – 12 i více s přibývajícím věkem, nejčastěji 8, úzká a ostrá, u mnohožeberných rostlin až lamelovitá,

epidermis: většinou jasně pruhovaná, ale existují i rostliny s pruhováním téměř neznatelným, hrubě zrnitá tzv. „mločí“, velmi variabilní ve zbarvení od téměř černé beze stop po příčném pruhování přes tmavofialovou, hnědou, purpurovou, načervenale fialovou, karmínovou až po žlutozelenou; většinou zeleně až hnědě výrazně pruhovaná, šířka pruhování taktéž variabilní – rostliny s menším počtem žeber mají většinou širší a řidší pruhování, rostliny s vysokým počtem žeber a tmavě zbarvené naopak velmi výrazné, úzké a hustě stěsnané,(pozn.: barva epidermis je vždy závislá na množství slunečního záření a výrazně se mění např. umístěním v přistínění, sytých barevných odstínů dosahuje při maximálním osvitu, výjimkou jsou jen světle zelené rostliny, které si tuto barvu zachovávají a vybarvují se i na plném slunci jen neznatelně a o to jsou náchylnější k připálení; nikde jsem však nenašel zmínku o výrazném tečkování některých rostlin),

trny a areoly:většinou jen okrajové, velmi variabilní, se všemi přechody od jediného středního snadno opadavého trnu až po celé svazky okrajových trnů, délka od několikamilimetrových téměř štětinovitých až po 2 cm dlouhé okrajové trny, které jsou silné a píchavé, barvy od téměř černé u tmavých rostlin až po jasně žlutou u žlutozelených rostlin, někdy s černou špičkou, areoly u mnohožeberných jedinců seřazeny do téměř souvislých pásů,

květ: lesklý, úplně otevřený, variabilní ve stavbě i barvě, od sytě růžové (temně karmínové) přes všechny stupně růžové, jemně růžovou, nejčastěji jasně růžovou, až po téměř bílou,velmi vzácně se vyskytuje květ čistě bílý (pozn.: sytost barvy květu může u jedné rostliny v průběhu vegetačního období mírně kolísat a existují také rostliny s okvětními plátky u báze sytě zbarvenými a směrem ke špičce zřetelně blednoucími),

prašníky: vždy tmavé (pozn.: nezaměňovat se žlutou barvou pylu),

výskyt: dle dopisu A. M. Friedricha G. Moserovi v roce 1963 - v blízkosti řeky Parapiti, západně od Bahia Negra, ale z tohoto přístavu cca 700 km vzdušnou čarou do vnitrozemí (pozn.: tento údaj však neodpovídá, to už jsme daleko a vysoko v bolivijských horách, přibližně na úrovni, kde se nalézá Tarija).

            Povšimněme si nesmírně zajímavých údajů o existenci 12-ti a vícežeberných rostlin. Právě takové se dnes v převažujícím množství nacházejí v nejzápadnější,od ostatních oddělené populaci na území Bolívie, které pracovně označuji jako var. multicostatum. (Pozn. redakce: na počest autora byl před vydáním článku proveden v časopisu CACTACEAE etc. č. 1/2018 popis G. friedrichii ssp. tumaemulticostatum Ivan Milt s typovou lokalitou VoS 03-064, severně  Ipitacuape, dept. Santa Cruz, Bolívie). Velmi zajímavý je údaj o rostlinách téměř černých s černými trny a naopak o zelených se světlými trny, zeleném a dokonce hnědém pruhování a také o vzácných čistě bělokvětých jedincích (nezaměňovat s robustní var. moserianum, kde se zase naopak vzácněji objevují rostliny se světle růžovým květem, která byla nalezena taktéž Friedrichem, ale až o 30 let později u vojenské stanice Teniente Agripino Enciso v Paraguayi). I takové rostliny jsem při návštěvách sbírek nacházel a většinu z nich se mi podařilo shromáždit a udržet ve sbírce.

             Ač nerad, musím objektivně konstatovat, že v průběhu času k selekci původních rostlin skutečně docházelo a kritéria byla jako vždy estetická, tedy co nejvybarvenější stonek, co nejkontrastnější světlé pruhování a především květ co nejsytěji růžový. V řadě sbírek najdeme zcela zřetelné linie se zřejmou charakteristikou, dobře odlišitelné od rostlin v jiných sbírkách, v rámci kterých došlo k vymizení původní rozsáhlé variability rostlin. To plně koresponduje s údajem Ing. Pažouta, který již v roce 1951 uvedl, že vznikla celkem uniformní generace s vyrovnanými středními znaky.

            Velmi často je typické G. friedrichii pěstováno pod označením některé z Pažoutových zpochybňovaných variet (angustostriatum, ryšánekianum, albiflorum, fleischerianum nebo melocactiforme), ačkoliv rostliny ani zdaleka vzhledem neodpovídají popisu. To mě vedlo k tomu, že jsem tyto linie pro studijní účely opatřil vlastními sbírkovými čísly s akronymem PT, který používám především pro mexické sběry a experimenty s křížením astrofyt a jejich kultivarů.

            Dovolím si nyní jednu poněkud kacířskou myšlenku – pokud bychom chtěli zrekonstruovat variabilitu původních rostlin, nezbylo by než shromáždit dostatek klasických (v nabídce současných velkopěstíren můžeme také najít čisté rostliny, ale ty mohou pocházet z pozdějších sběrů z jiných lokalit) a hybridizací nedotčených rostlin z různých zdrojů a tyto vzájemně sprašovat. Stojí to za pokus?

            Ve fotografické dokumentaci k článku jsem cíleně vybral rostliny stojící na okrajích variační šíře druhu. Zcela záměrně dnes píši pouze o typickém G. friedrichii a neuvádím údaje o jeho varietách ani o poslední revizi druhu provedené Volkerem Schädlichem v uvedeném vydání časopisu Schütziana, neboť je to téma pro jednotlivé vydání našeho periodika příliš rozsáhlé.Obsah mého pojednání mě dovedl k závěrečné myšlence, jejíž podstata spočívá v tom, jak velmi užitečné je nepodléhat zažitým a stereotypním názorům, ale občas se vrátit k historickým pramenům. Může to zásadním způsobem změnit náš pohled na věc.

Pod čarou: Mohu vás poněkud uklidnit, mám i G. friedrichii pocházející od Prof. Werdermanna s velmi světlými květy, takže to s jejich selekcí nebude tak zlé. Jen v době Volkerovy návštěvy zrovna žádné nekvetlo. A po dobu více než 30 let, co tyto rostliny pěstuji, se mi také nikdy nestalo, že by došlo k samovolné hybridizaci s jiným druhem, mají totiž bliznu ukrytou hluboko pod prašníky. Spíše naopak, plánované sprašování se ne vždy podaří.

 

 

                                                                                                                                                                                        Ing. Pavel Tůma